Není nejhorší přijmout to, že máte rakovinu... nejhorší je to říci lidem okolo sebe. Mám tendenci být ta nejsilnější, všechny okolo sebe ochranovat před zlými zprávami, zejména pak své nejbližší. Je to hloupost, samozřejmě se to doví, ale jak jim to říct? Jak jim říct, že jejich jediná dcera má rakovinu?
Čeho jsem se nejvíc bála? Soucitu... toho, že mě budou všichni říkat, že jsem chudinka, že mě budou litovat... a já budu vědět, že většině z nich je to vlastně lhostejné, že je to póza (kromě mojí rodiny)... nebo že nastane ten druhý extrém - budou se mi snažit za každou cenu dávat rady, shánět doktory a téměř se mnou budou jednat jako s nesvéprávnou...
Rozhodla jsem se, že to řeknu jen těm nejbližším, rodině a 3 kamarádkám, nikomu dalšímu... no, ukázalo se to jako dobrá taktika, minimálně ze začátku jsem byla schopná vstřebat všechny vjemy a pak jsem dokázala reagovat na kdejaký podnětný nápad ;)
Tedy, dokázala jsem reagovat poměrně v klidu na téměř všechny nápady... kromě nápadů a diskuzí s mým manželem. Je to úžasný člověk, chlap se srdcem na pravém místě, ale někdy mám pocit, že schopnost empatie mu opravdu není vlastní... prostě mi stačilo, když poslouchal moje stesky a hlavně, když nepřicházel s žádnými nápady a řešeními :)
Žádné komentáře:
Okomentovat