A je to tady! Konzultace u prý jednoho z nejlepších chirurgů široko daleko. Cítím se hloupě, nikdy jsem nikam nešla přes protekci, tady se mi jménem pana profesora dostává přednosti, úsměvů sestřičky a postranních pohledů pacientů sedících v čekárně.
Jdu na řadu v dobré náladě, s úsměvem, opravdu už mi nic horšího říct nemůže. S diagnozou jsem se smířila docela rychle (co zbývá také jiného, že?), a tak si říkám, že mě jen tak nic nepřekvapí. Ha, ha, ha.
Pan profesor se tváří, no řekněme, nijak. Prohlíží si zprávu, ohmatává místo a zcela radikálně prohlašuje, aniž by se mě zeptal na můj názor, že doporučuje odejmutí celého prsu, že je to lepší a že když už mám dvě děti, tak už určitě žádné další nechci a manžel jistě upřednostní zdravou manželku s jedním prsem, než nemocnou manželku s oběma... Vlastně nestačím vůbec nic říct a už mi říká, že tedy asi spíš částečný zákrok, jestli se mi tedy jeho návrh nelíbí a objednává mě na 14. května. Do ruky dostávám papíry a už jsem pryč.
Jsem absolutně vyklepaná a jestli jsem do teď byla v pohodě, tak teď už nejsem. Psychicky to ustojím jen do auta a tam půlhodiny zírám před sebe, slzy mi tečou proudem a volám zoufalá manželovi, že jsem úplně na dně.
Ani nevím, jak jsem se dostala do práce... ale na autě nebyl škrábanec, nikdo mě nezatknul, tak jsem asi po cestě nic nezpůsobila... a v práci jsem se sesypala podruhé... a celá zoufalá jsem volala doktorce do mamocentra, co mám dělat... tady jsem měla štěstí a narazila jsem na úžasnou doktorku, která si tím prošla také, takže měla pochopení a objednala mě na tento pátek, abych si promluvila přímo s doktory na semináři (bývá tam onkolog, radiolog, chirurg...) a probrala to přímo s nimi.
To mě uklidnilo, minimálně natolik, abych byla schopná vyzvedout děti ze školky a dojet domů bez nehody.
Žádné komentáře:
Okomentovat