Tak, je to tady, den konzultace u doktora Janouška u Apolináře. U Apolináře jsem byla jednou na monitoru kvůli prvnímu těhotenství, jinak jsem tuto budovu obdivovala zvenku. Jsem strašlivě nervózní.
Trochu bloudím, paní na vrátnici vůbec neví, zda se tady nachází mamologická ambulance a posílá mě na normální ambulance, ale naštěstí můj mozek zafunguje a donaviguje mě za správnou odbočku a tam už čekají jiné ženy na konzultaci. Překvapivě se mi podařilo i na podruhé přemluvit manžela, tak je tady se mnou, neustále telefonuje, přechází a vůbec vypadá, že by nejradši byl někde jinde... ale i tohle mi pomáhá mnohem víc, než kdybych tady seděla sama...
Konečně na nás přichází řada a já zjišťuji, že pana doktora Janouška v nepadnoucím obleku někdo vyměnil za velmi příjemného, pohledného a žertovného pana doktora Janouška v bílém plášti. Neustále nám něco vypráví, vtipkuje a mezitím plánuje operaci, vysvětluje kolik a kde by se mělo vzít. Nakonec se dohadujeme na částečném výkonu s tím, že se bude snažit, abych měla velmi malé jizvy a skryté.
Operace bude probíhat tak, že nejprve mi den předem vpraví co nejblíže nádoru radioaktivní látku, kterou si označí spádovou uzlinu. V den operace už bude spádová uzlina svítit, tak ji vyjmou a pošlou na rozbor, to je tedy jedna jizva v podpaždí. Samotný nádor vezmou z jizvy kolem bradavky, budou brát nádor + několik málo centimetrů na všechny strany. Všechno se pošle na histologii a pak se uvidí, jak dál. Výsledky budou až 14 dní po operaci. Pokud by byla spádová uzlina napadená nádorem, musela bych znovu na operaci a nechat si vzít všechny uzliny, aby se přes ně nešířil nádor dál do těla... zmetek jeden.
Odcházím s papírem, co všechno si mám oběhat za předoperační vyšetření, jakou podprsenku si mám koupit a co si mám vzít s sebou do nemocnice.
Nástup 1. 6. 2010 a operace bude dopoledne 2. 6. 2010. A domu by mě mohli pustit v pátek.
pondělí 10. května 2010
pátek 7. května 2010
Onkologický seminář
Po úterní návštěvě Motola se stále ještě děsím dalšího setkání s doktory, tak si beru na pomoc manžela. Myslím, že si ani neuvědomuje, jak těžké je čelit takovým lidem a docela jsme se "pohádali" ohledně toho, že práce není všechno a že bych opravdu byla ráda, kdyby mě podpořil...
Nakonec to snad pochopil a udělal si čas a vyrazili jsme spolu na poledne na Karlovo náměstí, do mamocentra. Čekali jsme tam a čekali a čekali... a nakonec jsme se dočkali. Původně jsem si myslela, že si nás pozvou přímo na ten seminář mezi všechny ty doktory a tam mi tedy předloží svůj nápad ohledně léčby, ale bylo to jinak. Skoro po hodině čekání se nás ujal pan doktor... tedy vypadal fakt divně, nepadnoucí oblek, šilhavé oko, mluvil trochu rychle... ale přesně je to ten okamžik, kdy by člověk neměl dát na vzhled :) z pozdějších zkušeností musím říci, že v bílém plášti mu to sekne a je to docela hezký chlap se skvělým smyslem pro humor...
Pan doktor se choval velmi empaticky, hovořil ke mně jasně a na rovinu. Díky předchozím konzultacím jsem už věděla, co mám čekat, tak jsem nebyla příliš překvapená, když mi řekl, že by spíš byl pro odebrání celého prsu, ale vzhledem k mému mládí a k tomu, že na rekonstrukci se pak u nás čeká 3 roky (!), se všichni shodli na částečném výkonu. Také mi zcela jasně vysvětlil výhody a nevýhody obého a nechal konečné rozhodnutí na mě! Prostě mi předložil dvě srozumitelné alternativy, objasnil co která obnáší a dal mi čas na rozmyšlenou... v pondělí se mi prý ozve sestřička z jeho ordinace a domluvíme si přesně schůzku, kde už si dohodneme termín operace.
Ač jsem byla ze vzhledu pana doktora trochu vyvedená z míry, tak jeho chování mě přesvědčilo o tom, že má zájem, dokáže pochopit, že to pro mě není zrovna jednoduché a že mě jakýkoliv zásah do mého těla stresuje...
A hlavně se nedivil tomu, že bych chtěla ještě jedno dítě, i když už mám dvě doma... prostě to vzal jako něco, co je naše přání a je důležité, ač mu nechceme samozřejmě podřídit veškeré naše jednání a zdraví je na prvním místě.
Upřímně řečeno, tak jak jsem byla vyděšená z Motola a nadšená v pana doktora na Bulovce, tak jsem tady byla spokojená, měla jsem pocit, že vše je tak, jak má být a pan doktor ve mě vybudit důvěru. Uklidnila jsem se a alespoň částečně mi spadl kámen ze srdce.
Rozhodla jsem se, že zůstanu v péči všeobecné fakultní nemocnice a svěřím se do rukou onkochirurga, pana doktora Janouška a na operaci půjdu k Apolináři. Následná léčba by pak měla probíhat na Karlově náměstí v budově polikliniky.
Nakonec to snad pochopil a udělal si čas a vyrazili jsme spolu na poledne na Karlovo náměstí, do mamocentra. Čekali jsme tam a čekali a čekali... a nakonec jsme se dočkali. Původně jsem si myslela, že si nás pozvou přímo na ten seminář mezi všechny ty doktory a tam mi tedy předloží svůj nápad ohledně léčby, ale bylo to jinak. Skoro po hodině čekání se nás ujal pan doktor... tedy vypadal fakt divně, nepadnoucí oblek, šilhavé oko, mluvil trochu rychle... ale přesně je to ten okamžik, kdy by člověk neměl dát na vzhled :) z pozdějších zkušeností musím říci, že v bílém plášti mu to sekne a je to docela hezký chlap se skvělým smyslem pro humor...
Pan doktor se choval velmi empaticky, hovořil ke mně jasně a na rovinu. Díky předchozím konzultacím jsem už věděla, co mám čekat, tak jsem nebyla příliš překvapená, když mi řekl, že by spíš byl pro odebrání celého prsu, ale vzhledem k mému mládí a k tomu, že na rekonstrukci se pak u nás čeká 3 roky (!), se všichni shodli na částečném výkonu. Také mi zcela jasně vysvětlil výhody a nevýhody obého a nechal konečné rozhodnutí na mě! Prostě mi předložil dvě srozumitelné alternativy, objasnil co která obnáší a dal mi čas na rozmyšlenou... v pondělí se mi prý ozve sestřička z jeho ordinace a domluvíme si přesně schůzku, kde už si dohodneme termín operace.
Ač jsem byla ze vzhledu pana doktora trochu vyvedená z míry, tak jeho chování mě přesvědčilo o tom, že má zájem, dokáže pochopit, že to pro mě není zrovna jednoduché a že mě jakýkoliv zásah do mého těla stresuje...
A hlavně se nedivil tomu, že bych chtěla ještě jedno dítě, i když už mám dvě doma... prostě to vzal jako něco, co je naše přání a je důležité, ač mu nechceme samozřejmě podřídit veškeré naše jednání a zdraví je na prvním místě.
Upřímně řečeno, tak jak jsem byla vyděšená z Motola a nadšená v pana doktora na Bulovce, tak jsem tady byla spokojená, měla jsem pocit, že vše je tak, jak má být a pan doktor ve mě vybudit důvěru. Uklidnila jsem se a alespoň částečně mi spadl kámen ze srdce.
Rozhodla jsem se, že zůstanu v péči všeobecné fakultní nemocnice a svěřím se do rukou onkochirurga, pana doktora Janouška a na operaci půjdu k Apolináři. Následná léčba by pak měla probíhat na Karlově náměstí v budově polikliniky.
středa 5. května 2010
Bulovka
Konzultace v Motole mě tedy opravdu neuspokojila... možná měl ten doktor pravdu, možná se nikde nic jiného nedozvím, ale já mu prostě nevěřím, nedokáži přijmout jeho přístup a důvěřovat jeho zkušenostem... podle mě je to hulvát, který neumí jednat s lidmi a já do takové nemocnice nepůjdu...
Díky své neteři a jejím známostem jsem dostala možnost ještě jedné placené konzultace u doktora na Bulovce. Jela jsem tam opravdu s velkou nedůvěrou a obavami, koho potkám, zda zase narazím na nějakého blbce, nebo to zvládnu i bez toho...
Dorazila jsem na Bulovku do soukromé kliniky a byla jsem překvapená tím, že si pak doktor zapamatoval moje jméno a choval se jak z úplně jiné planety. Nikdy jsem nepotkala nikoho tak milého a empatického. Prohlédl si mě, ošahal, přečetl si všechny papíry a pak se se mnou úplně normálně bavil. Probral se mnou všechny možné varianty, upozorňoval mě na výhody a nevýhody a choval se tak krásně! Musím říct, že mi připadal, jako kdyby vypadl z nějakého amerického seriálu ;) a bylo to příjemné, uklidňující a jemu bych se svěřila s čímkoliv...
Shrnutí je takové, že můj nádor je velmi malý a ač by mi doporučoval odebrání celého prsu (z důvodu možného návratu nádoru), tak je částečný výkon úplně dostačující a nejlépe bude doplněn chemoterapií a ozařováním, čímž by mělo dojít k odstranění nádoru a zamezení recidivy. Plus léky na zabránění jakýchkoliv hormonálních výkyvů - tedy menopauza. Nicméně toto nebude trvat věčně a je možné, že za pár let bych mohla znovu mít děti.
Osobně bych byla i pro odstranění celého prsu, vyhnula bych se ozařování a možné recidivě na stejném prsu, ale bohužel se tady v Čechách dělají rekonstrukce po takovém zákroku až po úplném zhojení a nejdříve za 2-3 roky... a takovou dobu bez jednoho prsa opravdu nepřežiju... možná je to hloupé, ale pokud je tady jiná (stejně dobrá) varianta, tak bych se tomu ráda vyhnula...
Takže se cítím mnohem klidnější a jsem zvědavá na páteční seminář.
Díky své neteři a jejím známostem jsem dostala možnost ještě jedné placené konzultace u doktora na Bulovce. Jela jsem tam opravdu s velkou nedůvěrou a obavami, koho potkám, zda zase narazím na nějakého blbce, nebo to zvládnu i bez toho...
Dorazila jsem na Bulovku do soukromé kliniky a byla jsem překvapená tím, že si pak doktor zapamatoval moje jméno a choval se jak z úplně jiné planety. Nikdy jsem nepotkala nikoho tak milého a empatického. Prohlédl si mě, ošahal, přečetl si všechny papíry a pak se se mnou úplně normálně bavil. Probral se mnou všechny možné varianty, upozorňoval mě na výhody a nevýhody a choval se tak krásně! Musím říct, že mi připadal, jako kdyby vypadl z nějakého amerického seriálu ;) a bylo to příjemné, uklidňující a jemu bych se svěřila s čímkoliv...
Shrnutí je takové, že můj nádor je velmi malý a ač by mi doporučoval odebrání celého prsu (z důvodu možného návratu nádoru), tak je částečný výkon úplně dostačující a nejlépe bude doplněn chemoterapií a ozařováním, čímž by mělo dojít k odstranění nádoru a zamezení recidivy. Plus léky na zabránění jakýchkoliv hormonálních výkyvů - tedy menopauza. Nicméně toto nebude trvat věčně a je možné, že za pár let bych mohla znovu mít děti.
Osobně bych byla i pro odstranění celého prsu, vyhnula bych se ozařování a možné recidivě na stejném prsu, ale bohužel se tady v Čechách dělají rekonstrukce po takovém zákroku až po úplném zhojení a nejdříve za 2-3 roky... a takovou dobu bez jednoho prsa opravdu nepřežiju... možná je to hloupé, ale pokud je tady jiná (stejně dobrá) varianta, tak bych se tomu ráda vyhnula...
Takže se cítím mnohem klidnější a jsem zvědavá na páteční seminář.
úterý 4. května 2010
Motol
A je to tady! Konzultace u prý jednoho z nejlepších chirurgů široko daleko. Cítím se hloupě, nikdy jsem nikam nešla přes protekci, tady se mi jménem pana profesora dostává přednosti, úsměvů sestřičky a postranních pohledů pacientů sedících v čekárně.
Jdu na řadu v dobré náladě, s úsměvem, opravdu už mi nic horšího říct nemůže. S diagnozou jsem se smířila docela rychle (co zbývá také jiného, že?), a tak si říkám, že mě jen tak nic nepřekvapí. Ha, ha, ha.
Pan profesor se tváří, no řekněme, nijak. Prohlíží si zprávu, ohmatává místo a zcela radikálně prohlašuje, aniž by se mě zeptal na můj názor, že doporučuje odejmutí celého prsu, že je to lepší a že když už mám dvě děti, tak už určitě žádné další nechci a manžel jistě upřednostní zdravou manželku s jedním prsem, než nemocnou manželku s oběma... Vlastně nestačím vůbec nic říct a už mi říká, že tedy asi spíš částečný zákrok, jestli se mi tedy jeho návrh nelíbí a objednává mě na 14. května. Do ruky dostávám papíry a už jsem pryč.
Jsem absolutně vyklepaná a jestli jsem do teď byla v pohodě, tak teď už nejsem. Psychicky to ustojím jen do auta a tam půlhodiny zírám před sebe, slzy mi tečou proudem a volám zoufalá manželovi, že jsem úplně na dně.
Ani nevím, jak jsem se dostala do práce... ale na autě nebyl škrábanec, nikdo mě nezatknul, tak jsem asi po cestě nic nezpůsobila... a v práci jsem se sesypala podruhé... a celá zoufalá jsem volala doktorce do mamocentra, co mám dělat... tady jsem měla štěstí a narazila jsem na úžasnou doktorku, která si tím prošla také, takže měla pochopení a objednala mě na tento pátek, abych si promluvila přímo s doktory na semináři (bývá tam onkolog, radiolog, chirurg...) a probrala to přímo s nimi.
To mě uklidnilo, minimálně natolik, abych byla schopná vyzvedout děti ze školky a dojet domů bez nehody.
Jdu na řadu v dobré náladě, s úsměvem, opravdu už mi nic horšího říct nemůže. S diagnozou jsem se smířila docela rychle (co zbývá také jiného, že?), a tak si říkám, že mě jen tak nic nepřekvapí. Ha, ha, ha.
Pan profesor se tváří, no řekněme, nijak. Prohlíží si zprávu, ohmatává místo a zcela radikálně prohlašuje, aniž by se mě zeptal na můj názor, že doporučuje odejmutí celého prsu, že je to lepší a že když už mám dvě děti, tak už určitě žádné další nechci a manžel jistě upřednostní zdravou manželku s jedním prsem, než nemocnou manželku s oběma... Vlastně nestačím vůbec nic říct a už mi říká, že tedy asi spíš částečný zákrok, jestli se mi tedy jeho návrh nelíbí a objednává mě na 14. května. Do ruky dostávám papíry a už jsem pryč.
Jsem absolutně vyklepaná a jestli jsem do teď byla v pohodě, tak teď už nejsem. Psychicky to ustojím jen do auta a tam půlhodiny zírám před sebe, slzy mi tečou proudem a volám zoufalá manželovi, že jsem úplně na dně.
Ani nevím, jak jsem se dostala do práce... ale na autě nebyl škrábanec, nikdo mě nezatknul, tak jsem asi po cestě nic nezpůsobila... a v práci jsem se sesypala podruhé... a celá zoufalá jsem volala doktorce do mamocentra, co mám dělat... tady jsem měla štěstí a narazila jsem na úžasnou doktorku, která si tím prošla také, takže měla pochopení a objednala mě na tento pátek, abych si promluvila přímo s doktory na semináři (bývá tam onkolog, radiolog, chirurg...) a probrala to přímo s nimi.
To mě uklidnilo, minimálně natolik, abych byla schopná vyzvedout děti ze školky a dojet domů bez nehody.
neděle 2. května 2010
Víkend
Víkend byl ve znamení návštěvy u známých. Ona nyní absolvuje již druhou léčbu rakoviny prsu a on je onkolog amatér :) jejich zkušenosti jsou k nezaplacení... a nepřenosné... jak už to u některých zkušeností bývá. Ale upřímně řečeno, klidně bych si nechala takové ozkoušení na vlastní kůži ujít, není o co stát.
Díky nim jsem se ale rozhodla absolvovat ještě konzultaci u jiného doktora. Zaprvé jsem si z prvního sezení s paní doktorkou neodnesla kromě data semináře nic a za druhé jsem měla pocit, že ve větší nemocnici se mi dostane lepší péče a onkolog amatér mi nabídl známého v Motole, tak jsem souhlasila.
Tak uvidím, jestli to k něčemu bude.
Díky nim jsem se ale rozhodla absolvovat ještě konzultaci u jiného doktora. Zaprvé jsem si z prvního sezení s paní doktorkou neodnesla kromě data semináře nic a za druhé jsem měla pocit, že ve větší nemocnici se mi dostane lepší péče a onkolog amatér mi nabídl známého v Motole, tak jsem souhlasila.
Tak uvidím, jestli to k něčemu bude.
sobota 1. května 2010
Jak to jen říct?
Není nejhorší přijmout to, že máte rakovinu... nejhorší je to říci lidem okolo sebe. Mám tendenci být ta nejsilnější, všechny okolo sebe ochranovat před zlými zprávami, zejména pak své nejbližší. Je to hloupost, samozřejmě se to doví, ale jak jim to říct? Jak jim říct, že jejich jediná dcera má rakovinu?
Čeho jsem se nejvíc bála? Soucitu... toho, že mě budou všichni říkat, že jsem chudinka, že mě budou litovat... a já budu vědět, že většině z nich je to vlastně lhostejné, že je to póza (kromě mojí rodiny)... nebo že nastane ten druhý extrém - budou se mi snažit za každou cenu dávat rady, shánět doktory a téměř se mnou budou jednat jako s nesvéprávnou...
Rozhodla jsem se, že to řeknu jen těm nejbližším, rodině a 3 kamarádkám, nikomu dalšímu... no, ukázalo se to jako dobrá taktika, minimálně ze začátku jsem byla schopná vstřebat všechny vjemy a pak jsem dokázala reagovat na kdejaký podnětný nápad ;)
Tedy, dokázala jsem reagovat poměrně v klidu na téměř všechny nápady... kromě nápadů a diskuzí s mým manželem. Je to úžasný člověk, chlap se srdcem na pravém místě, ale někdy mám pocit, že schopnost empatie mu opravdu není vlastní... prostě mi stačilo, když poslouchal moje stesky a hlavně, když nepřicházel s žádnými nápady a řešeními :)
Čeho jsem se nejvíc bála? Soucitu... toho, že mě budou všichni říkat, že jsem chudinka, že mě budou litovat... a já budu vědět, že většině z nich je to vlastně lhostejné, že je to póza (kromě mojí rodiny)... nebo že nastane ten druhý extrém - budou se mi snažit za každou cenu dávat rady, shánět doktory a téměř se mnou budou jednat jako s nesvéprávnou...
Rozhodla jsem se, že to řeknu jen těm nejbližším, rodině a 3 kamarádkám, nikomu dalšímu... no, ukázalo se to jako dobrá taktika, minimálně ze začátku jsem byla schopná vstřebat všechny vjemy a pak jsem dokázala reagovat na kdejaký podnětný nápad ;)
Tedy, dokázala jsem reagovat poměrně v klidu na téměř všechny nápady... kromě nápadů a diskuzí s mým manželem. Je to úžasný člověk, chlap se srdcem na pravém místě, ale někdy mám pocit, že schopnost empatie mu opravdu není vlastní... prostě mi stačilo, když poslouchal moje stesky a hlavně, když nepřicházel s žádnými nápady a řešeními :)
pátek 30. dubna 2010
30. duben 2010
Takové obyčejné datum, obyčejný den, pátek, nic víc... nebýt jedné maličkosti.
Před týdnem jsem byla na kontrole, taková běžná dobrovolná kontrola prsou. Říkala jsem si, že jsem odkojila dvě děti, mám je taková hrbolatá, občas pobolívají a v pravém je maličká bulka velikosti hrášku, tak se nechám zkontrolovat, stojí jenom tři stovky a hodinku času. Tak času to stálo trochu víc, protože se ukázalo, že není všechno v úplném pořádku, ale hned jsem byla objednána na druhý den na biopsii, že se "radši podíváme dovnitř, mladá paní, ať máme jistotu, že je to v pořádku". Ok, proč ne, taky radši budu mít jistotu...
A ta jistota se právě rozplynula... jako pára nad hrncem... držím v ruce papír, na kterém je napsáno:
Punkční vyšetření pravého prsu. Dodány 3 válečky délky 10-15 mm.
Mikro: Ve dvou z válečků zastiženy ložiskově struktury invazivně rostoucího duktálního karcinomu solidně trabekulární struktury. Nádorové buňky mají hojnou eozinofilní cytoplazmu, polymorfní jádra, mitóz zastiženo 6 n a10 polích při velkém zvětšení, grade vy odpovídal dle klasifikace ještě G2 (3+3+1). V oblasti invazivně rostoucího karcinomu ložiskově i komponenta duktální carcinomu in situ solidní struktury (DCIS G2). Struktury nádoru tvoří asi 60 % celkového objemu válečků.
Při imunohistochemickém vyšetření:
Estrogenové receptory se středně intenzivní pozitivitou v 80% jader nádorových elementů.
Progesteronové receptory - v invazivní komponentě pozitivita v 70-80% jader nádorových buněk, v DCIS až s 90% pozitivitou.
Proliferační aktivita zjišťována pomocí Ki-67 - v invazivní komponentě s pozitivitou v 10-15% jader nádorových elementů,v s pozitivitou DCIS 5-10%.
Cerb negativní (skóre 1).
E-cadherin pozitivní.
Závěr:
Středně až nízce diferencovaný invazivní duktální karcinom s komponentou duktálního karcinomu in situ G2.
Nemusím být zrovna věštec, abych pochopila, že mám rakovinu prsu... stejně jako moje obě babičky, stejně jako moje teta... a ač se ke mně paní doktorka chová velmi mile, vše mi vysvětluje, probírá se mnou možné varianty a hovoří cosi o indikačním semináři v pátek 6. 5., tak jsem zcela mimo a se schůzky si nepamatuji vůbec nic... ani jméno té doktorky, v kolik hodin jsem tam vlastně byla a ani to, co mám vlastně teď čekat...
Ne, nejsem v depresi, cítím se divně, zvláštně, jako mimo realitu. Náladu mám relativně dobrou, jsem schopná zavolat manželovi, napsat svým nejlepším kamarádkách zprávu s tím, ať mi proboha hlavně nevolají (co bych jim asi tak říkala? a nejsem ve stavu, kdy chci poslouchat jejich nářky na to, jak je svět nespravedlivý...). A nejvíc se všeho mě trápí - jak to řeknu své mamince, jak to řeknu tatínkovi a co budu říkat sestře?
Před týdnem jsem byla na kontrole, taková běžná dobrovolná kontrola prsou. Říkala jsem si, že jsem odkojila dvě děti, mám je taková hrbolatá, občas pobolívají a v pravém je maličká bulka velikosti hrášku, tak se nechám zkontrolovat, stojí jenom tři stovky a hodinku času. Tak času to stálo trochu víc, protože se ukázalo, že není všechno v úplném pořádku, ale hned jsem byla objednána na druhý den na biopsii, že se "radši podíváme dovnitř, mladá paní, ať máme jistotu, že je to v pořádku". Ok, proč ne, taky radši budu mít jistotu...
A ta jistota se právě rozplynula... jako pára nad hrncem... držím v ruce papír, na kterém je napsáno:
Punkční vyšetření pravého prsu. Dodány 3 válečky délky 10-15 mm.
Mikro: Ve dvou z válečků zastiženy ložiskově struktury invazivně rostoucího duktálního karcinomu solidně trabekulární struktury. Nádorové buňky mají hojnou eozinofilní cytoplazmu, polymorfní jádra, mitóz zastiženo 6 n a10 polích při velkém zvětšení, grade vy odpovídal dle klasifikace ještě G2 (3+3+1). V oblasti invazivně rostoucího karcinomu ložiskově i komponenta duktální carcinomu in situ solidní struktury (DCIS G2). Struktury nádoru tvoří asi 60 % celkového objemu válečků.
Při imunohistochemickém vyšetření:
Estrogenové receptory se středně intenzivní pozitivitou v 80% jader nádorových elementů.
Progesteronové receptory - v invazivní komponentě pozitivita v 70-80% jader nádorových buněk, v DCIS až s 90% pozitivitou.
Proliferační aktivita zjišťována pomocí Ki-67 - v invazivní komponentě s pozitivitou v 10-15% jader nádorových elementů,v s pozitivitou DCIS 5-10%.
Cerb negativní (skóre 1).
E-cadherin pozitivní.
Závěr:
Středně až nízce diferencovaný invazivní duktální karcinom s komponentou duktálního karcinomu in situ G2.
Nemusím být zrovna věštec, abych pochopila, že mám rakovinu prsu... stejně jako moje obě babičky, stejně jako moje teta... a ač se ke mně paní doktorka chová velmi mile, vše mi vysvětluje, probírá se mnou možné varianty a hovoří cosi o indikačním semináři v pátek 6. 5., tak jsem zcela mimo a se schůzky si nepamatuji vůbec nic... ani jméno té doktorky, v kolik hodin jsem tam vlastně byla a ani to, co mám vlastně teď čekat...
Ne, nejsem v depresi, cítím se divně, zvláštně, jako mimo realitu. Náladu mám relativně dobrou, jsem schopná zavolat manželovi, napsat svým nejlepším kamarádkách zprávu s tím, ať mi proboha hlavně nevolají (co bych jim asi tak říkala? a nejsem ve stavu, kdy chci poslouchat jejich nářky na to, jak je svět nespravedlivý...). A nejvíc se všeho mě trápí - jak to řeknu své mamince, jak to řeknu tatínkovi a co budu říkat sestře?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)